|
||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||
Trolejbusy a elektrobusyElektrobusy s "klasickými" akumulátory
Pojem "klasický" dáváme do uvozovek, protože se tím myslí i akumulátory z moderních materiálů. Všechny ovšem mají jednu nepříjemnou vlastnost - je potřeba je dlouho nabíjet, často několik hodin. A také jsou přes všechny technické pokroky stále dost těžké a drahé. Tvoří 15 až 20 % hmotnosti vozidla - a přibližně stejný procentní podíl jeho pořizovací ceny. Vůz vybavený těmito akumulátory je tedy značně těžký. Akumulátor často nejde kvůli vlastnostem karosérie umístit nikam jinam než do prostoru pro cestující, kde zabírá místo. S rostoucí požadovanou dojezdovou vzdáleností (a tedy kapacitou akumulátoru) se tedy snižuje obsaditelnost vozidla (a tedy počet přepravených osob a příjmy z tržeb), zato se zvyšuje jeho hmotnost (a tedy spotřeba energie a zatížení a opotřebení vozovek). Bateriový elektrobus Škoda-Solaris, vystavovaný v září 2013 v Praze.
Tyhle mrňavé italské potvory ZEUS M 200 E, od výrobce Breda Menarini Bus, brázdící Malou Stranu v Praze na lince 292, navzdory slavnému pojmenování skončily dost neslavně - vrácením výrobci pro četné závady. Nabíjely se na stanovišti v areálu nemocnice Pod Petřínem pomocí přívodní šňůry.
Nelze nezmínit otázku životnosti akumulátorů - dejme tomu každých 5 let (dle údajů výrobců) je potřeba je vyměnit, protože jejich maximální kapacita s počtem nabití a vybití a s časem klesá. Mnohdy pak mají kapacitu např. jen 40 - 50 % původního stavu. Mnohé zkušenosti jsou ovšem takové, že akumulátor může být zralý na výměnu již po 1 roce používání, zvláště při intenzívnějším provozu... A také je třeba řešit otázku jejich dalšího využití po vyřazení a následné ekologické likvidace. Otázka je, jaký maximální výkon systému můžeme takto přenést - jistě můžeme takto organizovat síť MHD např. v menším okresním městě a s menšími vozidly, ale na frekventované linky s kloubovými autobusy v intervalu 5 minut ve velkém městě to asi nebude. Výhodou může být naopak to, že vlastně kromě několika málo dobíjecích míst - vozovna, odstavy - nemusíme budovat drážní infrastrukturu. K dobíjecím místům však už musíme přivést napájecí kabely. Nabíjecí infrastruktura může mít podobu nějakého stojanu, do kterého se elektrobus připojí šňůrou se zástrčkou, nebo to může být řešeno sofistikovaněji - viz následující obrázky.
Zkušební
vídeňský elektrobus Siemens Rampini se nabíjí pomocí pantografu a krátké
"trolejbusové" trolejové stopy. Trolej není pojížděna, sběrač funguje jen jako
kontaktní element s oddělenými polaritami, proto má specifický tvar. Zvedá se
jen, pokud je vozidlo v klidu.
Jinou možností dobíjení je použití kontaktního nabíjecího zařízení podobného jako u oportunitních elektrobusů - tedy buď indukční cívky ve vozovce nebo vrchní kontakty.
|
||||||||||||||||||||